Praha
Připravuji

Moduly:
Šatov nádraží

Vozy železniční:
Parní vozy.
Osobní vozy .

Nekolejová vozidla:
Nákladní auta

Další:
Má dílna a nářadí.

Menu
open all | close all

no images were found

Spolupracuji

Lepty
Vlastimil Lepieš
lepies@volny.cz
____________________________________________
Laser budov
Vadus
___________________________________________

Archiv
Říjen 2018
Po Út St Čt So Ne
« Dub    
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031  

Archive for the ‘Moduly’ Category

Stavba modulu

Úterý, Duben 8th, 2014

 

Vinice

Hranice se zátarasy

Pohled na hranici

Lehké opevnění vzor 36

Protitankové zátarasy

Pěchotní srub MJ – S 3 „Zahrada“

Strážní věž „ Alena “

Drátěný zátaras (DZ)

                                                             Na tzv. Gottwaldově cestě. Za vrata za námi jsme na povolení pouštěli zemědělce na práce za DZ

Hraniční cedule

 

 

 

Bouda pro SUPi (samoútočící psi)

 

V3S

Železná opona

Ze Šatova vlakem do rakouského Retzu

 

Send to Kindle

Železná opona

Pondělí, Duben 7th, 2014

Šatov  fotografie z let 1980 – 84.

Poplachová hlídka u hraničního mezníku VIII/37

Poplachová hlídka za drátěným zátarasem (DZ).

Úsekáče (správně: Úsekové přístroje S-70)

Za DZ je krásně vidět kotec,  kterého v noci při podání signálu na DZ  zasahovali SUPi (samoútočící psi) na volno. Psovod prošel vrátkama DZ a vypustil je.   Psi měli svítící obojky a zvonky.

Služební pes Chán

Foto na na demarkačce…

Ta hromada písku u kontrolního pásu sloužila  k zahlazení stop po hlídkách, které musely z nějakého důvodu do KP vstoupit.

Někdy se i pracovalo…

Služební pes Argo

Send to Kindle

Z historie

Úterý, Březen 4th, 2014

 

Stůj, nebo střelím, ozývalo se u bunkru v Šatově

 

Šatov (Znojemsko) – Zabránit lidem utéct z komunistického Československa. I to byl úkol pohraničních strážníků a vojáků, kteří v Šatově na Znojemsku před rokem 1989 střežili hranice s Rakouskem. Jejich každodenní život přiblížili návštěvníkům Areálu československého opevnění armádní nadšenci. Pečlivě čistili zbraně, předváděli útok na nepřítele a došlo i na zadržení člověka, který se pokusil dostat přes „železnou oponu“.

„Stůj, nebo střelím!“ zvolá pohraničář. Mladík, který ještě před vteřinou stříhal dráty na česko-rakouské hranici, se dává na útěk. Následuje varovný výstřel. Mladík zůstává zkoprněle stát a čeká, co bude následovat.

Plán Československého opevnění Šatov

 

Areál Československého opevnění Šatov

Pěchotní srub byl zadán k výstavbě spolu s dalšími objekty 18. května 1938 jako součást 1./XI. stavební podúsek ŽSV XI Hrušovany nad Jevišovkou. Prvním pracovním dnem na podúseku byl 15. červen 1938, lhůta k provedení stavby byla stanovena na 250 dnů. Pěchotní srub MJ – S 3 „Zahrada“ byl vybetonován ve dnech 22.-30. srpna 1938. Do září 1938 se však srub nepodařilo stavebně dokončit ani vybavit. Během okupace došlo k vytržení střílen pro 4 cm kanón vz. 36 a střílen pro dvojče těžkých kulometů vz. 37.

V roce 1947 bylo rozhodnuto o reaktivaci 6 stavebně dokončených objektů na jižní Moravě. Následující rok byl pěchotní srub MJ – S 3 spolu s dalšími pěti sruby stavebně dokončen včetně úpravy terénu. Dokončovací práce byly zadány na základě neveřejné soutěže 17. července 1947 znojemské firmě architekta a stavitele J. Růžičky a lhůta ke splnění prací byla stanovena na 120 dní. Za první pracovní den byl určen 21. červenec 1947 a posledním měl být 30. duben 1948. V rámci těchto prací bylo provedeno osazení střílen kulometů, byla provedena dostavba vnitřních cihlových příček a obnovena poškozená nebo nedokončená vnitřní i vnější omítka i s izolací střešní desky. Z důvodu malého počtu stavebních dělníků došlo k prodloužení lhůty na dokončení, a to na 150 pracovních dní, tj. do 17. června 1948. Kolaudace proběhla pak až 11. listopadu 1948 a veškeré závady byly odstraněny 7. prosince 1948. Realizované stavební úpravy si vyžádaly u pěchotního srubu MJ – S 3 celkem 1 166 000 Kč. Dokončeny byly také kameninové záhozy a provedeny terénní úpravy. Roku 1950 došlo k osazení nově vyrobených pancéřových zvonů Vítkovickými železárnami v Ostravě. V průběhu roku 1951 byly do objektu instalovány podlážky zvonů. Srub byl nově omítnut a zamaskován. Ve stejném roce proběhla i montáž části vnitřního vybavení.

Další stavební práce vedoucí k rekonstrukci pěchotního srubu a jeho možného bojového nasazení byly zahájeny v roce 1959 (stejné práce se týkaly také dalších pěchotních srubů na jižní Moravě). V létě roku 1959 pracovní jednotky od pohraničních útvarů na jižní Moravě (5. motostřelecký pluk z Mikulova a 9. motostřelecký pluk ze Znojma) společně se ženijním útvarem z Bratislavy-Petržalky provedly vybourání ocelolitinových střílen pro kanón vz. 36 a zabetonovaly nové střílny pro pevnostní kanón PvK vz. 44/59 ráže 85mm vybraný jako nová protitanková zbraň. Novou hlavní zbraní objektu se staly dva pevnostní kanóny vz. 44/59 ráže 85 mm, jejichž vývoj probíhal v letech 1952-1959 a zaveden do výzbroje byl v dubnu 1959. Rekonstrukce 20 ks pevnostních kanónů byla dokončena v roce 1959. K samotné instalaci dvou pevnostních kanónů došlo v první polovině roku 1960 a zůstávaly na rozdíl od další výzbroje stále v objektu, kulomety společně s municí byly uskladněny u útvarů, které zabezpečovaly údržbu a v případě potřeby by zajistily osádku pěchotního srubu. Pro obsazení byla u 5. motostřeleckého pluku v Mikulově vytvořena tzv. „Rota osádek těžkého opevnění“. Další výzbroj srubu tvořily původní prvorepublikové těžké kulomety vz. 37 ve dvou lafetách s odvodem vystřílených nábojnic do ochranného příkopu, každá pro dva těžké kulomety. Další výzbroj srubu tvořily lehké kulomety vz. 26 v počtu 6 ks. V pěchotním srubu se používaly pevnostní lafety stejných vzorů, jaké byly pro objekt určeny v 30. letech 20. století, ale vyrobené většinou až později v 50. letech, ale podle původních vzorů. Stejně tak tomu bylo v případě optické výbavy – periskopů do pěchotních zvonů a stěnových periskopů.

Armáda počítala pro obsazení srubu s osádkou čítající 28 vojáků. Pěchotní srub neměl stálou osádku, ale byl po řadu let zakonzervován včetně pevnostních kanónů. Lafety, pěchotní zbraně a optické vybavení byly uloženy v kasárnách jednotek určených k boji v pěchotních srubech. (Stejná situace byla i u ostatních pěchotních srubů na jižní Moravě).

 

Po II. světové válce začalo postupné dělení Evropy na dva soupeřící bloky. Politický a ideologický vývoj izoloval takzvaně lidově-demokratické státy východní a střední Evropy od demokratických států západu. V roce 1951 vstoupil v Československu v platnost zákon o ochraně státních hranic. Vzápětí na to totalitní stát začal v hloubce do dvou kilometrů od hranic s Rakouskem a Německou spolkovou republikou budovat tehdejším slovníkem nazvané ženijně – technické zátarasy, kterým celý svět podle slavného Churchillova projevu přezdívá „železná opona“. Dnes je již pro mladou generaci těžko představitelné, že železná opona přetnula celou Evropu. Táhla se od Baltského až k Jaderskému moři a měřila celkem 7250 kilometrů, z toho na československém území 930 kilometrů. Lidé ze Znojma o dnes běžném výletu do Retzu nebo Hardeggu mohli snít jen ve svých představách.

 

Československé opevnění z let 1935-1938 na jižní Moravě

Společná hranice Československé republiky a Rakouské republiky byla při zvažované obraně považována zpočátku za relativně bezpečnou. V této oblasti se mělo opevnění budovat až na konci 40. let minulého století. Na celkem 80 km hranice mezi Znojmem a Břeclaví se počítalo s finančními náklady v hodnotě jedné miliardy korun.
Přesto byla již v roce 1936 prosazena výstavba úseků s lehkým opevněním vz. 36. V dubnu 1937 došlo k zadání dalších úseků, ale počítalo se již s modernějšími lehkými objekty vz. 37. Těžké opevnění zatím nemělo být budováno. V dalších letech ale měly těžké objekty vyztužit hlavní obranné postavení mezi Břeclaví a Vranovskou přehradou.
Obsazení rakouské republiky Německem 12. března 1938 situaci zcela změnilo a prostor jižní Moravy se dostal do popředí zájmu Československé armády. Zrychleně mělo být vybudováno druhé obranné postavení s objekty vz. 37 a zejména zahájena výstavba těžkého opevnění – 41 pěchotních srubů, doplněných později ještě o 4 další pěchotní sruby. Původně plánovaná stavba dělostřeleckých tvrzí byla přehodnocena a místo nich měly být budovány izolované dělostřelecké sruby a izolované minometní sruby. Podle plánů by tak pěchotní sruby byly podporovány palbou z izolovaných dělostřeleckých srubů, jichž mělo být vybudováno 8 a izolovanými minometnými sruby, kterých bylo plánováno postavit 5.
Odevzdání pohraničí dne 30. září 1938 tuto obdivuhodnou plánovanou výstavbu a pracovní úsilí ukončilo.
Celkem bylo do konce září 1938 v prostoru jižní Moravy postaveno 178 lehkých objektů vz. 36, 879 objektů lehkého opevnění vz. 37 (z toho 774 na hlavním obranném postavení a 105 na druhém obranném postavení). Výstavba lehkého opevnění na hlavním obranném postavení byla zcela dokončena. Z těžkého opevnění se podařilo vybetonovat celkem šest objektů – tři u Šatova, dva u Dyjákovic a jeden u Mikulova (další se nacházely v různých stádiích rozestavěnosti).

 

První dráty

V tehdejším Československu byl jejím hlavním strůjcem „železné opony“ Ludvík Hlavačka. Jeho kariéra byla pro komunistický režim ukázková. Bývalý konfident gestapa se po roce 1948 stal velitelem vyšetřovatelů StB v Uherském Hradišti. Již zde získal pověst mimořádně brutálního a sadistického člověka. Po studiích v Sovětského svazu působil jako velitel Pohraniční stráže v hodnosti generálmajora a dotáhl to až na náměstka ministra vnitra. Hlavačka nebyl nikdy souzen ani potrestán.

První verze železné opony připomínala koncentrační tábor. Podél hranice pohraničníci rozmístili vysoké strážní věže. Mezi nimi byly nataženy tři vysoké drátěné ploty na vrcholu s dráty pod vysokým napětím šest až deset tisíc voltů. Izolátory byly posazeny na kůlech. První stěna byla asi metr vysoká z drátěné síťoviny a nahoře měla dva nebo tři tenké černé dráty na izolátorech sloužící jako poplašné zařízení. Střední stěna byla asi dva metry vysoká a byla pod vysokým napětím. Třetí stěna železné opony byla nízká a z drátěné síťoviny. Sloužila k tomu, aby zabránila zvěři proniknout k elektrické stěně.

 

 

Strážní věž „ Alena “

Na některých úsecích byla ještě čtvrtá stěna, která měla zabránit průjezdu těžkým vozidlům. Podél železné opony byly herbicidy udržované pásy půdy, které měly prozradit stopy narušitelů. Na některých místech armáda vybudovala bunkry, minová pole a další nástražná zařízení.  K zneškodnění prchajících lidí byli do prostoru „železné opony“ vypuštěni speciálně vycvičení psi. Vojenská terminologie pro ně užívala cynickou zkratku SUP – samostatně útočící pes.

Hloubka  navazujícího, pro veřejnost nepřístupného, hraničního pásma byla 2-6 km. Vstup byl povolen jen prověřeným lidem vlastnícím speciální propustku. Ze „země nikoho“ byli vystěhováni všichni obyvatelé, jejich obce a samoty  byly srovnány se zemí.

Prezident Gustáv Husák řekl:

 „Hranice niesú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal!“ se stala absurdní skutečností.

Linie železné opony byla několikrát přesunována směrem do vnitrozemí. Poslední verze měla podobu 20 m široké linie s drátěným zátarasem a signální stěnou, oraným pásem ošetřovaným totálními herbicidy a obslužnou asfaltovou komunikací. Součástí železné opony byla i různá přídavná ženijní zařízení – ježkové a jehlanové zátarasy, dělobuchy, osvětlovací rampy nebo strážní věže

Během čtyřicetileté komunistické vlády se desetitisíce lidí pokusily překročit státní hranici nejrůznějšími způsoby. Většina z nich byla zadržena nebo dokonce zastřelena Pohraniční stráží. Ti, kteří byli zatčeni, si pak odpykávali vysoké tresty ve vězeních, někteří byli odsouzeni k trestu smrti. Jejich rodiny a přátelé byli postiženi persekucí.

 

Více než tisíc mrtvých

 

V období 1948 – 1989 zahynulo na státní hranici ČSSR při pokusu o útěk 390 běženců – byli zastřeleni, zabiti proudem či utonuli. Ještě častěji však umírali pohraničníci. Celkem jich bylo 654. Z toho jich 22 zemřelo na elektrických zátarasech, 165 při dopravních nehodách, 60 se jich utopilo, 236 spáchalo sebevraždu. Další podlehli zraněním vzniklých v důsledku manipulace se zbraněmi nebo na následky různých smrtelných úrazů. Při střetech s takzvanými narušiteli zemřelo paradoxně jen deset pohraničníků. Při nehodách pohraničníků zemřelo také asi 100 nevinných civilistů.

Je smutné, že pouhých 11 pohraničníků stanulo po roce 1989 před soudy. Tři z nich byli odsouzeni a jen dva skončili ve vězení.

Falešní převaděči

Prchající lidé často využívali služeb převaděčů. Jednu skupinu tvořili ti, kteří považovali pomoc pronásledovaným za svoji vlasteneckou povinnost. Šlo často o příslušníky tajného protikomunistického odboje. Druhou skupinou pak byli řemeslní převaděči, kteří na uprchlících vydělávali značné částky.

Do zcela jiné kategorie patřili falešní převaděči – agenti Státní bezpečnosti. Dovedli se mistrně přetvařovat, projevovali značnou starostlivost o prchajícího a jeho rodinu. Za převedení nepožadovali příliš vysoké částky. Prchajícího pak přivedli až k hranicím, kde ho předali Státní bezpečnosti.

 

Zdroj : Historie Šatova

 

 

 

Send to Kindle
Ma ikona
Motto

Fotografie řekne víc než mnoho slov.

Rozdíl mezi dítětem a mužem je v ceně hraček.

Ve zvuku vlaku je něco romantického, nostalgického a plné naděje.

Akce 2014
Železniční spoje
  
  

QR kód – stránek
qrcode